Platón v dialogu Sympozion.
Je v pořádku, když člověk v mladosti vyhledává krásná těla a obdivuje krásu vnější. Pak by měl přijít na to, že krása duše je cennější než krása těla. Pak by měl objevit krásu v činnostech, v zákonech a v poznávání. A na konci této posloupnosti by už neměl milovat jednotlivé zjevy krásna, ale krásno samo o sobě, absolutní, ideální krásno, na němž jsou krásné věci účastny.
Řekové mají mýtus o Narcisovi, který shlíží ve vodní hladině a obdivuje v ní svůj obraz. Bohyně Nemesis mu to uložila jako trest za to, že odnítl lásku mnoha dívek i nymf. Narcisova láska k sobě je fakticky bezvýchodnou osamělostí.
Protikladem této lásky je láska zaměřená na někoho jiného, na partnera. Ta se vyznačuje tím, že partnera přijíma takového, jaký je, ne navzdory jeho chybám, ale s nimi. Nemusí si ho rozporcovávat na přijatelné nebo nepřijatelné části. Není třeba, aby druhý dělal určité věci, abych ho pak mol mít rád.
Partnerovo chování je nám někdy nepříjemné, někdy ne. Na počátku známosti nás toto kolísání plní obavami, no později nás přestává ohrožovat.
Láska je především kvalita vztahu. Partneři jsou k sobě přitahováni, ale zároveň se při jejich sbližování projevuje protikladnost ženství a mužství - co se škádlivá, to se rado mívá, praví přísloví.
